Telefon: 705 97 26 97 E-mail: Magdalena.kouc@gmail.com

Dovolme si opravdu žít

Tuhle na mě na facbooku vyskočil online kurz nějaké Elišky. 

Vypadala sympaticky, tak jsem si její nabídku pustila, ale Eliščin projev mě rozčaroval. Bože ta ve mně vzbuzovala takovou změť pocitů, nevím, jak to nazvat slušně, řekněme, že mě něco na ní pořádně vytáčelo.

Jak je uvolněná, radostná, a to všechno si dovolí klidně ukázat světu, bez studu vypustit ven!

Jak je to možné? Vždyť je příšerná, trapná, je prostě moc… moc otevřená, odvázaná, a já nevím co všechno! Jak je možné, že neví, že je divná? Jak je možné, že i když je takhle divná, že jí lidi platí?

Bože, ta mě tak vytáčí. Já vím, nemusím na ni koukat, nikdo mě nenutí. Ale přitahuje mě, jak magnet. Hltám každé její slovo a říkám si „holka, ty máš dost, vždyť seš úplně mimo!“

Jenže, proč mě to vlastně tak žere? Proč se od ní neumím odtrhnout? O co tady jde?

Dřív bych ji na facebook hodila nějaký nelichotivý komentář a zablokovala, ať už se mi nikdy neukáže.

Ale dneska už vím.

Už dobře vím, že ten problém není v Elišce, ale ve mně.

Jdu tedy do svého nitra hledat, odkud pramení mé rozladění. Co mě na ní tak dráždí?

Pomalu rozplétám nitky svého příběhu, odlupuju jednotlivé vrstvy, jako slupky cibule.

Eliška je tak sebejistá, sebevědomá, vědomá sama sebe. Je šťastná ve svém těle, s radostí si užívá každý okamžik svého života. Nebojí se projevit svůj vnitřní náboj. Nebojí se říct, co si myslí a co cítí, nebojí se jednat podle toho, jak to cítí.

Je napojena na sebe, a je si vědoma, že může pomoci stovkám žen, a ví, že ty si ji najdou.

Zná svou hodnotu a netrápí se tím, že nesedne každému, že jí občas někdo bude kritizovat, že ji budou veřejně hejtovat a napadat právě Ti, u kterých brnkne na jejich potlačené emoce. Eliška dobře ví, že tito hejtři nemají s ní nic společného a je ochotna jít do projevu své pravdy i za tu cenu, že ta kritika přijde.

Plně si uvědomuju, že já se stále bojím naplno projevit, a to je přesně to, co mi tahle Eliška zrcadlí, proč mě tak štve.

Když jdu víc do hloubky, vidím sama sebe, jako malou holku, zvídavou, plnou života a energie. Mám tam vše, co Eliška vyzařuje, ale někde v těch letech, během školy a dospívání se to vytratilo. Marně vzpomínám na jednotlivé situace a bolí to.

Vzpomínám, jak mi říkali: „Buď ráda, že chodíš do školy, počkej, až budeš chodit do práce, to teprve poznáš, co je život, škola je pohoda“.

Ale já ve škole vůbec neměla pocit pohody, ani života. Nemohla jsem nic, pořád jsem poslouchala, jak vše dělám špatně. Byla jsem chytrá, to jo, většinu času jedničkářka, ale dlouho mi trvalo, než zkrotili moji divokost.

 Vzpomínám na poznámku v žákovské, někdy z páté či šesté třídy: „skáče po lavicích“  – a já po nich fakt skákala J

 dneska se tomu směju, no uznejte, kdo to má v těch lavicích celé dny vydržet?

A já byla rebel. Chtěla jsem běhat venku, hrát si, číst co mě baví, kreslit a zpívat, žít. A tak jak chci já, ne tehdy, když mi to někdo nařídí, nebo dovolí.

Ale nesměla jsem.

Musela jsem poslouchat, a podřídit se.

Jak šel čas, zkrotla jsem, zabila tu divošku ve mně, a nechala spoutat konvencemi. Uvěřila tomu, co se smí, a co se nesmí, a že taková, jaká jsem, jsem špatná.

Že projevovat emoce není dobré. Že vůbec se nějak projevovat, není dobré. Že moje nápady a co mě baví, nikoho nezajímá a že to co je dobré, se naučím ve škole, a ostatní mám zapomenout. Uvěřila jsem, že to co mě baví, mě neuživí.

Naučila jsem se poslouchat, nevyčnívat z řady, potlačit samu sebe, neprojevovat své skutečné pocity a neprojevovat se vůbec. A s tím se někde ztratil i ten vnitřní žár, který se mi až teď, po tolika letech daří znovu rozhořet.

 

A i přesto, že dneska už jdu svou cestou a do života mi už nikdo nemluví, a jsem hodně svá a dávno jsem si uvědomila, že to je všechno jinak, tak mi tahle Eliška připomněla, jaká jsem byla, před tím, než jsem si nechala ostříhat křídla. Její projev byl odrazem všeho, co jsem měla někde hluboko zabetonované v podvědomí, ve škatulce „moje tajné a špatné JÁ, neukazovat“

A i když tahle Eliška vůbec netuší, co u mě spustila, já jsem jí vděčná, protože nyní můžu jít zase o kousek dál, a objevovat tu skrytou divošku ve mně a začít ji projevovat.

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.