Plně si uvědomuju, že já se stále bojím naplno projevit, a to je přesně to, co mi tahle Eliška zrcadlí, proč mě tak štve.
Když jdu víc do hloubky, vidím sama sebe, jako malou holku, zvídavou, plnou života a energie. Mám tam vše, co Eliška vyzařuje, ale někde v těch letech, během školy a dospívání se to vytratilo. Marně vzpomínám na jednotlivé situace a bolí to.
Vzpomínám, jak mi říkali: „Buď ráda, že chodíš do školy, počkej, až budeš chodit do práce, to teprve poznáš, co je život, škola je pohoda“.
Ale já ve škole vůbec neměla pocit pohody, ani života. Nemohla jsem nic, pořád jsem poslouchala, jak vše dělám špatně. Byla jsem chytrá, to jo, většinu času jedničkářka, ale dlouho mi trvalo, než zkrotili moji divokost.
Vzpomínám na poznámku v žákovské, někdy z páté či šesté třídy: „skáče po lavicích“ – a já po nich fakt skákala. Dneska se tomu směju, no uznejte, kdo to má v těch lavicích celé dny vydržet?
A já byla rebel. Chtěla jsem běhat venku, hrát si, číst co mě baví, kreslit a zpívat, žít. A tak jak chci já, ne tehdy, když mi to někdo nařídí, nebo dovolí.
Ale nesměla jsem.
Musela jsem poslouchat, a podřídit se.